Významné osobnosti, které pobývaly, či navštívily naši obec

Petr Jilemnický

Jilemnický Petr - *18. 3. 1901 Letohrad, †19. 5. 1949 Moskva (Rusko). Absolvoval základní školu v Kyšperku, střední hospodářskou školu studoval v Chrudimi. V roce 1921 odmaturoval na učitelském ústavě ve slovenských Levicích. V letech 1923 – 1926 pracoval jako učitel na Kysucích. V roce 1926 odešel do SSSR, kde vystudoval na Státním ústavu žurnalistiky v Moskvě. Jeden rok pracoval jako redaktor deníku Pravda. Od roku 1930 pracoval jako učitel na několika školách na Slovensku. Po vypovězení ze Slovenska se v roce 1939 přistěhoval s manželkou Růženou Jilemnickou (1897 - 1947), která byla socialisticky angažovanou spisovatelkou pro děti a mládež, do Poříčí u Litomyšle. V letech 1939- 1941působil jako učitel v Budislavi .Poté v Jarošově. V Budislavi byl zapojen do protifašistického odboje, v roce 1942 byl zatčen gestapem a do konce války byl vězněn (koncentrační tábor Griebo - jeho spoluvězněm byl i pozdější ředitel svitavského gymnázia Jaroslav Petr). Po osvobození krátce pracoval jako úředník, po únoru 1948 nastoupil jako kulturní atašé v Moskvě, kde působil až do své předčasné smrti. Jilemnický publikoval od roku 1921, vydal řadu románů („Víťazný pád“, „Zuniaci krok“, „Pole neorané“, „Kus cukru“, „Kronika“), reportáží, povídek a novel. Budislavskému regionu je věnována Jilemnického črta „Pohlednice od budislavských rybníků“.Budislavská škola kde učil P.Jilemnický
„ Tvář Budislavě ,rozkošnicky obrácená k slunci ,dívá se třema očima do vysoké oblohy.Obloha shlíží se ve třech očích a hraje v nich širokými stupnicemi jasu i stínu.
Pohlednice od budislavských rybníků
Kainar Josef - * 9. 6. 1917 Přerov, †16. 11. 1971 Dobříš.
Básník a textař, člen umělecké skupiny 42 a literární skupiny Ohnice. Studoval češtinu a francouzštinu na Univerzitě Karlově v Praze. Pracoval jako novinář, spolupracoval s rozhlasem, filmem a divadlem. Kainar je autorem básnických sbírek „Příběhy a menší básně“, „Osudy“, „Nové mýty“, „Veliká láska“, „Český sen“, „Člověka hořce mám rád“, „Lazar a píseň“, „Moje blues“, tvořil také pro děti („Nevídáno-neslýcháno“, „Říkadla“, „Zlatovláska“). V 50. letech několikrát pobýval v Domově spisovatelů (dům PEN klubu) v Budislavi u Litomyšle, zde se inspiroval k některým svým dílům.
Nováková Teréza - *31. 7. 1853 Praha, †13. 11. 1912 Praha.
V lese nedaleko obce najdeme myslivnu Na Borku, na které je umístěna pamětní deska, která připomíná pobyt spisovatelky Terezy Novákové v Budislavi. V roce 1886 se Novákové narodila dcera Ludmila a rodina strávila dvoje následující prázdniny v Budislavi. Množství národopisného materiálu v okolí Budislavi a vlastní pobyt v Budislavi přivedly autorku k dlouhodobému studiu lidové architektury, krojů, jazyka, nářadí, a tak vzniká její etnografická studie "Kroj lidový a národní vyšívání na Litomyšlsku" (1890). S etnografickým výzkumem Novákové pomáhala manželka zdejšího učitele Tereza Klusoňová (Nováková jí postavou "paní učitelové" vzdala hold v povídce S nůší z cyklu Úlomky žuly) a student litomyšlského gymnázia Václav Veselík z Desné. V té době byla také v kontaktu s manžely Josefou a Vojtou Náprstkovými, které o svém výzkumu pravidelně informovala a pro jejichž muzeum postupně získávala národopisný materiál z Litomyšlska. Budislav a jeho okolí (zejména Kamenné Sedliště) je také prostředím, kde se odehrává děj několika povídek z povídkového cyklu Úlomky žuly (např. v povídkách Drobová polévka, S nůší, Zrána před svatbou, Před pohřbem, Halouzky). Pamětní desku na myslivnu zasadil Spolek paní a dívek z Litomyšle 12. 9. 1937.
Je autorkou řady národopisných a vlastivědných studií (např. „Východočeské lomenice“, „Kroj lidový a vyšívaný na Litomyšlsku“, „Potulky po Čechách východních“, „Z nejvýchodnějších Čech“, „O českém kroji“), pohádek, povídek, drobných próz (zejména „Úlomky žuly“ z okolí Budislavi) a zvláště románů: „Maloměstský román“ (1890), „Jan Jílek“ (1898 - z prostředí Lubné, Širokého Dolu), „Jiří Šmatlán“ (1900 - z prostředí Borové, Telecího), „Na Librově gruntě“ (1901 - z prostředí Nedvězího, Bystrého), „Děti čistého živého“ (1907 - z Prosečska), „Drašar“ (1910 - z prostředí Poličky, Březin). Po manželově smrti žila Nováková v Proseči u Skutče, kde napsala svá vrcholná literární díla. Teréza Nováková zemřela na těžkou srdeční chorobu u svého syna, literárního historika, Arne Nováka v Praze. Byla pohřbena na Olšanských hřbitovech v Praze.
Dům bratří Čapků
V Budislavi nechal v roce 1938 postavit Karel Čapek podle návrhu jeho bratra Josefa Čapka DŮM PEN KLUBU (dnes někdy nazývaný Dům bratří Čapků). Karel Čapek, zakladatel Českého PEN klubu, byl hlavním aktérem manifestačně protifašistického 16. Světového kongresu PEN klubů, který se konal v Praze v roce 1938. Výtěžek kongresu s finančním přispěním Karla Čapka byl poskytnut na výstavbu domu, který byl určen pro práci, setkávání i odpočinek českých spisovatelů. Sám Čapek se stavby nedožil. Po nástupu fašismu byl dům v ohrožení, tehdejší představitelé Litomyšle ho po tiché dohodě se spisovateli převzali do vlastnictví města a v roce 1945 opět vrátili. V roce 1956 převzal objekt Český literární fond. Do majetku PEN klubu se vrátil až v roce 1994. V roce 2000 mu byl udělen status kulturní památky. Tato dvoupatrová dřevěná budova o čtrnácti převážně jednolůžkových pokojích, s balkony a kamennými terasami stojí u silnice při výjezdu z Budislavi směrem na Litomyšl. Dům slouží nejen členům PEN klubu, ale také všem hostům, kteří se tu chtějí ubytovat. V minulosti zde pobývali a svá díla tvořili literáti zvučných jmen, jako byli Anna Marie Tilschová, František Langer, Arne Novák, Edmond Konrád, Fráňa Šrámek, Josef Kainar, Ivan Klíma a mnozí další.